OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stylové kotrmelce se od tohoto uskupení nejspíše čekat nedaly, přesto však letošní deska francouzských DIRGE byla do poslední chvíle poměrně velkou neznámou. Beznaděj a sevřenost, které symbolizovaly starší počiny byly především na fantastickém albu "Wings Of Lead Over Dormant Seas" dotaženy až do maximální krajnosti. Deska z roku 2007 a především její neméně zdařilý následovník ukázaly, že v tomto směru už nelze příliš kam zajít. Díky tomu se pak veškeré otazníky nabízely už samy. Dokáží tito postmetaloví mohykáni ještě někdy překročit svůj vlastní stín? Jestliže si odmyslíme sci-fi v podobě radikální změny hudební filozofie, je tady ještě vůbec prostor překvapit něčím novým, něčím nečekaným, něčím tak silným a strhujícím?
Odpověď je bohužel (alespoň prozatím) poměrně jednoznačná, leč až tak jednoduché to s "Hyperion" rozhodně nebude. Album totiž více než cokoliv jiného symbolizují hlavně odhodlání a odvaha. Odhodlání rozmetat veškeré pochyby o tvůrčím vrcholu, který by DIRGE podle mnohých měli už mít za svými zády a odvaha nést kůži na trh s nahrávkou, jež se snaží odprostit od dosavadního "ideologického" ukotvení. Zkusit něco nového a přitom se opřít o své nejsilnější atributy však není lehkým úkolem hlavně díky tomu, že nejlíp to Francouzům šlo právě tehdy, když se naplno oddali bezvýchodné beznaději a vzteku.
Letošní nahrávka sice nepředstavuje až natolik odvážný experiment, aby se dalo hovořit o zcela novém náladotvorném pojetí, ale z ještě nedávného nihilismu zůstávají, sice stále jasné, ale už jen a pouze kontury. Tam, kde se v minulosti pod tíhou vrstvených kytar, lámaly jednotlivé skladby z leptající bezvýchodnosti do úplné beznaděje, dnes vzniká prostor pro zvolnění, teskný kytarový motiv a ve výsledku nám tak místo propadu do lůna prázdnoty zbývá ještě nějaká ta chvilka pro melancholické rozjímání.
Svému napomáhá i na první poslech překvapující produkce. Kytary už nepředstavují ten neprostupný monolit, ovšem o nějakém přílišném vyklízení pozic nemůže být řeči. Jejich lehce, ale opravdu jen lehce zastřený zvuk nachází svoje hlavní uplatnění v přímé podpoře vskutku stále neradostné atmosféry nahrávky. Ta se i nyní dá doslova krájet. Jsou momenty, a není jich stále málo, kdy si perfektně sehraná mašinerie tvořená valivým tempem a mohutným řevem Marca T. doslova vynucuje maximální pozornost a fascinaci.
Problém však nastává v momentě, kdy v očekávání dalších a dalších podobných ran do černého přicházejí i chvíle rozpačitého přežvýkávání repetitivních motivů, které bohužel ne vždy dobře plní svojí funkci hypnotizéra. Koketerie s doom metalem, kterou zde kromě celkové nálady a mnoha kytarových rejstříků představuje i využití ženského vokálu ("Venus Claws") rovněž zapadá do pojetí nahrávky coby odrazového můstku k novým sférám, ale nelze se častokrát ubránit pocitu, že zrovna tohle je až příliš nepřirozený prvek v hudbě DIRGE.
Málo naplat, svými předchozími díly si kolem sebe vytvořili až příliš silnou auru, kterou zjevně půjde nabourat težce i zevnitř. Nejsem však toho názoru, že problém "Hyperion" tkví pouze v ortodoxii fanoušků starší tvorby této pozoruhodné skupiny. Pomyslným zrnkem písku v soukolí se totiž jeví být i silný posluchačův pocit úbytku perfekcionismu v kompozicích. Zkrátka zde chybí větší snaha dotáhnout některé skvělé motivy až do úplného konce. Místo nich jakoby se vkrádala chuť si věci ulehčit, vyplnit delší pasáže prověřenými a předvídatelnými tahy, zkrátka až přílišná snaha hlavně nic nezkazit.
Vinit však skupinu z prázdné rutiny rozhodně nehodlám. Existují totiž pádné protiargumenty a důkazy, že i po "novu" to může jít více než dobře. Skorotitulní kompozice "Hyperion Under Glass" dokáže zavřít ústa přesně v okamžiku, kdy se rozhoduje o výsledném hodnocení celého alba. Hřmotný nástup, vystřídaný zvolňující mezihrou, jíž utne až další velkolepé entrée Marcových hlasivek sice žádné velké překvapení neskýtají, ale přesto mají ve výsledku přesně tu ohromnou sílu, kterou jsme u DIRGE obdivovali už v minulosti. Tklivý "refrén" pak jen podtrhuje výsledek této rovnice, jehož finální cifra sice působí lehce rozpačitě, leč stále ponechává náležitý prostor pro budoucnost se všemi jejími přísliby.
Aby však nevznikla mýlka, "Hyperion" je počinem, který většině žánrových souputníků levou zadní nastřílí za poločas 10 gólů a k odvetě už se ani nemusí obtěžovat. Diskografie francouzské skupiny je však natolik silná, že v této konkurenci působí tak trochu jako náhradník. Myslím si však, i po maximální možné míře věnované jeho poslechu, že ta správná doba pro zevrubné hodnocení ještě nenastala. Více než kdy jindy jsem totiž nucen si přiznat ono známé klišé, že vše ukáže až čas.
DIRGE na rozcestí...
7 / 10
1. Circumpolaris
2. Floe
3. Venus Claws
4. Hyperion Under Glass
5. Filigree
6. Remanentie
Alma / Baltica (EP) (2017)
Hyperion (2014)
Elysian Magnetic Fields (2011)
Wings Of Lead Over Dormant Seas (2007)
And Shall The Sky Descend (2004)
Blight And Vision Below A Faded Sun (2000)
Down Last Level (1998)
DIRGE už nežerú surové maso,škoda,ale aj tak kvalita.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.